LEGENDY

Právě on je označován jako samotný „otec“ Torpeda Havířov. Když se v květnu roku 1995 klub zakládal, byl jeden ze tří členů, kteří měli hlavní slovo. Prvních deset let navíc vykonával funkci prezidenta klubu. Florbalovou kariéru načal v nejstarším havířovském, dnes již zaniklém, klubu M.T.C. Slike Havířov. Po zrození Torpeda působil v úvodních dvou letech i jako hrající trenér. Během celé své kariéry oblékal dres s číslem 7. S vrcholovou kariérou však skončil vlivem zranění již uprostřed sezóny 2000/2001. K hlavnímu týmu se ale o dvě sezóny později vrátil coby hlavní trenér. Jako trenér se ale víc prosadil v mládežnických družstvech či v ženských složkách havířovského celku. Jako trenér se zúčastnil také dvakrát Mistrovství Světa žen. V roce 1999 ve Švédském Börlange jako asistent, o dva roky později již jako hlavní kouč v Lotyšské Rize.

Druhou ústřední postavou při zakládání Torped byl René Hejsek. Stejně jako Richard Strnadel se kvůli rozporům v týmu trhnul od Slike. I on coby hráč v prvních dvou sezónach zasahoval do taktiky a sestavy mužstva. Během devíti sezón si v dresu Torpeda připsal okolo dvou set startů. Jako kapitán s přirozeným respektem dovedl mužstvo v první sezóně k postupu, v druhé sezóně se pod jeho velením zachránilo v nejvyšší soutěži a jako třešnička na dortu pro něj musela být první medaile, byť stříbrná, kterou v roce 2002 coby kapitán přebíral jako první. Výkony v této sezóně si vysloužil nominaci k přátelským dvojutkáním do Zlína proti Rakousku, kde také navlékl kapitánskou pásku. V dalších dvou sezónách už ale zejména z rodinných důvodů nemohl florbalu věnovat tolik času a s hlavním mužstvem Torpeda se rozloučil v polovině sezóny 2003/2004.

Trio členů, kteří měli při zakládání klubu hlavní slovo uzavírá Martin Gvožď. Na rozdíl od Reného Hejska a Richarda Strnadela však předtím nepůsobil v žádném jiném florbalovém klubu. Hlavní slovo ale měl i na hřišti. Svým stoprocentním nasazením mohl jít příkladem mnohem mladším kolegům. V prvních dvou extraligových sezónách Torpeda tento tahoun navíc táhl tým nejen výkony, ale i bodově. V obou případech se stal vítězem kanadského bodování týmu. V Torpedu působil až do sezóny 2000/01, kdy mu po sezóně zdravotní důvody nedovolily pokračovat. Rozhodl se však ještě jednou vrátit. Malý comeback provedl v play-off o sezónu později. Naskočil pouze do dvou posledních utkání sezóny, tedy v třetím a čtvrtém utkání finále extraligy proti Střešovicím. I on si tak na úplný závěr kariéry mohl pověsit na krk stříbrnou medaili.

K florbalu poprvé přičuchl v konkurenčním klubu Royal Havířov. Poté, co vzniklo Torpedo však dostal nabídku od zakládajících členů, nad kterou ani chvíli nepřemýšlel. Dlouhovlasý útočník patřil ve většině extraligových sezón k opravdovým tahounům mužstva. Nejlépe mu z tohoto pohledu vyšla sezóna 1998/99, kdy se stal nejlépe bodujícím hráčem mužstva. Ačkoliv patřil k tahounům, do reprezentace se nikdy neprobojoval. Taktéž patřil k členům, kteří v roce 2002 vybojovali první medaili Torpeda v lize. Kariéru ukončil tři roky poté v roce 2005, když ani jej neminulo omlazování kádru. Za deset sezón, které v Havířově odehrál si připsal přes dvě stovky extraligových startů. Jeho hlavní předností bylo více než sto procentní nasazení.

Kariéru načal v Casinu Havířov, který tehdy hájil třetí nejvyšší soutěž. Z existenčních důvodů se Casino spojilo s Torpedem a Ivo Jochman se ihned na začátku léta 1998 připojil k hlavnímu mužstvu. V té době také načal svou trenérskou kariéru v přípravce Torpeda. Během krátké doby se stal oporou zadních řad, čehož si všimnul tehdejší trenér reprezentace Skružný. Jeho výkony ho nakonec dostaly až na MS 2002 v Helsinkách, kde Česko skončilo čtvrté. Před sezónou 2005/06 však Torpedo po odchodu trenéra Milana Kubaly řešilo funkci hlavního trenéra a v úvahu tak připadl trenér, který v mládežnických týmech se svou kategorií (ročníky 89, 90 a 91) získával jednu medaili za druhou. Převzetí trenérského žezla nakonec znamenalo ve 26 letech brzký konec vrcholové kariéry. Nicméně po přebudování kádru hned ve své druhé extraligové sezóně na lavičce dovedl TH do finále extraligy. V následující sezóně 2007/08 byl v polovině pro neuspokojivé výsledky odvolán. Zpět k mužstvu se vrátil po angažmá v Třinci po roce a půl a z pozice asistenta musel zkousnout pád Torpeda z extraligy. Hned v následující sezóně však již z pole hlavního kouče dovedl Torpedo zpět mezi elitu. V ní dokázal v první sezóně dostat Havířov do play-off, aby následně v druhé sezóně nedokázal zabránit sestupu. U něj navíc přímo nebyl, jelikož byl těsně před koncem základní části vedením klubu odvolán. Na Torpedo však nezanevřel a od sezóny 2018/19 působí v klubu jako šéftrenér mládeže.

Dlouholetá opora zadních řad začínala s florbalem v Pikesu Havířov. V polovině první extraligové sezóny neodolal vábení a povýšil tak z prvoligového Pikesu do extraligového Torpeda. Od té doby, tedy od roku 1996 oblékal dres Torpeda nepřetržitě dlouhých třináct sezón. V každé sezóně navíc vynechal utkání pouze sporadicky. Podsaditý obránce s jednou z nejjedovatějších střel v extralize si svou nejlepší formu schoval právě do sezóny, kdy Havířov získal druhé stříbro v roce 2007. Kromě tohoto úspěch si připsal i ligové stříbro ze sezóny 2002 nebo stříbro z Poháru ČFbU 2006. Kariéru ukončil v sezóně 2008/09, kdy naskočil do pouhých šesti utkání. Rok a půl po skončení kariéry držel primát nejvíce odehraných utkání za Torpedo, což je úctyhodných 291 utkání.

S florbalem začínal v Pikes Havířov, z kterého záhy odešel do extraligového FBC Ostrava. Po postupu Torpeda však přestoupil "domů". Do Ostravy se však ještě vrátil, v druhé polovině sezóny 1998/99, na hostování a byl tak u stříbrné medaile ostravanů. Po návratu již působiště nezměnil. Coby poměrně mladý hráč se z druhého stříbra radoval v dresu Havířova v roce 2002. Ve stejném roce mu účast na Mistrovství Světa ve Finsku unikla jen o vlásek. Po odchodu Reného Hejska z týmu převzal kapitánskou pásku a z této pozice dovedl Havířov ještě jednou do finále extraligy. Mladý tým však ani v roce 2007 neuspěl a Roman Kantor tak přidal do své sbírky třetí stříbro z extraligy. Hráčskou kariéru ukončil po sezóně 2008/2009. V zápětí se ihned po sezóně rozhodl kandidovat do vedení klubu, což se mu nakonec s většinovým souhlasem členů podařilo. Od roku 2009 vykonával funkci prezidenta klubu až do poloviny roku 2014. V posledním roce prezidentování navíc vedl A-team z pozice lodivoda. V této funkci působil do poloviny sezóny 2014/2015.

Zde by se zřejmě dala napsat celá kniha. Bezesporu největší legenda TH. Původně velice talentovaný hokejista při přechodu mezi dospělé s hokejem skončil. Připojil se k bratrům, kteří florbalu propadli o rok dříve. Během prvních sedmi sezón patřil vždy k oporám. I díky něho se Torpedo dostalo do finále v roce 2002. V roce 2004 odešel do švýcarského Floorball Thurgau (3. liga). Po sezóně zamířil do extraligového Rychenbergu, kde si během 9 utkání připsal 17 bodů. Vzhledem k neplnění podmínek ze strany klubu se rozhodl pro návrat. Nabitý zkušenostmi ze zahraničí a reprezentace hned druhou sezónu z pozice lídra dovedl Havířov ke druhému stříbru. Za své výkony byl odměněn cenou Florbalista roku 2007. Výkony na MS ve Švédsku z něj udělaly sedmého florbalistu světa dle prestižně ceněného žebříčku magazínu Innebandymagazinet.

Poprvé do reprezentace naskočil v roce 2001. Během sedmi reprezentačních sezón stihl 70 startů a 80 bodů. Byl u historicky prvního stříbra z MS 2004. Kariéru s lvíčkem na prsou ukončil po domácím MS v Praze a Ostravě (2008).

Bohužel však byl i u sešupu Torpeda z extraligy v roce 2010. Půl roku lelkoval v regionální soutěži za Stonavu, aby následně ve svých 34 letech dovedl Havířov zpátky do extraligy.

V sezóně 2018/19 si vyzkoušel i roli hlavního trenéra TH, odkud se přesunul k mládeži, kde působí coby trenér dosud.

Brankářský matador působil v TH od jeho založení. Už jako malý na dvorku patřil mezi nejmladší a hlavně z tohoto důvodu byl vždycky strčen staršími kolegy do branky. Nejinak tomu bylo i při florbale. Nakonec se to ukázalo jako dobrý nápad. Do kádru mužů Torpeda patřil již v roce 1995, tedy v jeho první sezóně, ačkoliv by to v dnešní době z věkových důvodu nebylo možné. Až po rozjetí mládežnických kategorií v ČR se přesunul k juniorům. Svůj první úspěch si připsal v roce 2002, kdy patřil do stříbrného kádru. Výkony jej navíc dostaly do reprezentace, ale zde působil spíše ve stínu neohrozitelné brankářské jedničky Tomáše Kafky. Následně přišla z rodinných důvodů florbalová pauza, aby následně přišel, v sezóně 2005/2006 návrat do brankoviště. K návratu jej, po převzetí kormidla , přemluvil trenér Ivo Jochman. Laja se dostal do své staré formy a patřil k základním stavebním kamenům kádru, který získal stříbrné medaile v Poháru v roce 2006 a extraligy v roce 2007. V klubu setrval i po sestupu v roce 2010 a pomohl klubu k návratu. Po druhém pádu z extraligy, kdy se klub z finančních důvodů přihlásil až do třetí nejvyšší soutěže odchytal už jen pouze několik utkání. Po roce paběrkování jej zvábila nabídka z nedalekého FBC Ostrava. Přišel tak první přestup v jeho historii. Pět sezón strávil v ostravském klubu a zdálo se, že zde také kariéru ukončí. Podle hesla dobří holubi se vracejí jej však ještě před sklonkem florbalové kariéry a v devětatřiceti letech přivítal ve svém náručí Havířov. Po jedné sezóně se nakonec rozhodl dohrát svou kariéru v blízké Horní Suché.

Další z řady žlutočerných patriotů, ne-li vůbec největší. Pes obranář a dobrá duše kabiny. Ondřej Kowal přišel z mládežnické líhně v roce 2000 a prakticky ihned se dokázal zařadit mezi stabilní členy kádru Torpeda Havířov, ať už byl na pozici trenéra kdokoliv. Od té doby byl součástí hlavního mužstva Torpeda nepřetržitě 14 sezón. Uprostřed sezóny 2013/14 však přišlo zranění, které jej na zbytek sezóny vyřadilo ze hry a navíc se nakumulovaly rodinné povinnosti, které s těmi pracovními a florbalovými nešly jen tak jednoduše skloubit. Přišlo tak přerušení kariéry. Do sestavy se vrátil až v sezóně 2015/16. Je třetím hráčem s nejvíce odehranými zápasy za žlutočerné barvy. Bývalý juniorský reprezentant se i přes to zapsal zejména díky svému patriotismu mezi neodmyslitelné legendy klubu. V klubu kromě hraní působil ve své době také jako trenér mládeže.

Do mužského A-týmu nastoupil v sezóně 2005/06. Díky prudké a přesné střele patřila tato nováčkovská sezóna paradoxně mezi jeho nejlepší, alespoň co se bodování týče. Již v juniorském věku bojoval s Torpedem o co nejvyšší příčky a totéž se mu povedlo mezi muži o rok později, když si na krk pověsil stříbrnou medaili. Nepočítáme-li roční intermezzo v nedalekém Třinci v sezóně 2008/09, oblékal během své kariéry pouze dres havířovského Torpeda. I díky toho patří doposud mezi TOP 5 hráčů s nejvíce starty. Blížící se konec kariéry strávil již v sezóně 2018/2019 jako hrající asistent trenéra Pavla Kožušníka, aby jej v následující sezóně nahradil. U mužů nakonec působil hned tři sezóny a od ročníku 2022/2023 se přesunul k mládeži.

Nejdéle sloužící kapitán Torpeda. Ačkoliv začínal s prvními florbalovými krůčky ve Slavii Havířov (později se spojila s TH), po přestupu do žlutočerných barev se z něj stal milovník Torpeda. Poprvé nastoupil do mužů o rok později, než Hynek Plášek, v sezóně 2006/2007. Společně spolu odehráli mnoho sezón po svém boku a tvořili dá se říct nerozdělitelnou dvojici. Kapitánskou pásku poprvé navlékl v sezóně 2008/2009 a od té doby jí na své paži nosil nepřetržitě. Ačkoliv ne vždy patřil mezi tahouny mužstva, svým osobitým a charismatickým přístupem plnil roli kapitána na 110%. Taktéž se může pyšnit stříbrnou medailí z Poháru i extraligy v sezóně 2006/07. Co se týče odehraných utkání, prvního Pavla Kožušníka nedožene, ale druhé místo s celkovými 378 starty mu jen tak někdo nevezme.